Nechci zapomenout na to špatné

Když jsem přišla do prváku, bylo to těžké. Byla jsem na těžké škole, musela se hodně učit, dlouho dojíždět, cítila jsem se hrozně sama, byla jsem neuvěřitelně stydlivá, tichá. Na obědech jsem seděla sama, nechtěla jsem tam být s někým, abych nemusela nic říkat. Totálně nešťastná, ztracená, opuštěná, smutná. Nevěřila jsem, že by to mohlo být dobrý. Přitom je to jen rok zpátky. A jak moc se to změnilo.

Naštěstí jsem nikdy skočit nechtěla

Měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí. Že už budu jen sama, protože mi nikdo nikdy nebude moct rozumět. Bylo to přibližně půl roku po tom, co jsem zjistila, že mě zradila nejlepší kamarádka. Bavila jsem se s ním sedm let, věděla o mně úplně všechno. Zradila mě. Alespoň jsem to poznala včas. Bolelo to. Nikomu jsem nevěřila. Stáhla jsem se do sebe. Proto jsem se s nikým nebavila. Strašně jsem chtěla být tou sebevědomou holkou, která se se všema baví. Jenže to nešlo. Nebyla jsem to já.

Nesnášela jsem školu, místo kde bydlím, rodiče, spolužáky, učitele, samu sebe. Celý svůj život. Snila jsem, že jsem někdo jiný. Každý večer jsem v posteli brečela. Zbytek dne jsem zadržovala slzy. Párkrát jsem vybouchla. Jediný výsledek byla velká hádka doma. A konec. Žádná změna. Alespoň jsem na chvíli uvolnila vnitřní tlak. Ve třídě jsem se s ostatními chtěla bavit, chtěla jsem něco říct, ale nemohla jsem. Neměla jsem žádné sebevědomí.

Rok před tím, než to začalo jsem byla obyčejná a hlavně spokojená holka

Byla jsem nešťastná. Celé to vyvrcholilo tím, že jsem si začátkem prosince ve škole (o přestávku) vykloubila koleno. Uvědomila jsem si, že jsem ráda, že nemusím být ve škole. Neskutečně se mi ulevilo. Když jsem se po měsíci vrátila, někteří si ze mě začali dělat prdel, ale hlavně se ně holky začaly ptát na zdravotní věci atd. Musela jsem odpovídat, zjistila jsem, že na tom není nic špatného. Nebylo to tak těžké. A hlavně se mi to líbilo. Začaly jsme se bavit o různých věcech. Spousta holek mi moc pomohla. Nejvíc asi Eliška, Jana a Anička. Pokud tohle někdy budete číst, moc vám děkuju. Strašně si toho vážím, nikdy na to nezapomenu. Zase se někdy musíme sejít. Tou dobou se to zlepšilo. Už jsem nebrečela každou noc, neměla jsem hrůzu z toho jít do školy. Kromě laborek, kde mi obrovskou podporou byla Kája (i když o tom asi ani neví). Mohla jsem se i usmívat. Začala jsem ve škole víc mluvit, i když to nebylo ideální.

Já v čerstvých patnácti

Došlo k tomu, co jsem věděla, že bude muset přijít. Bylo mi to jasné asi tak od třetího září. Změna školy. I když to znamenalo jít podruhé do prváku, věděla jsem, že jiné řešení neexistuje. Už jsem tu školu nenenáviděla, nevadilo mi to. Jenže ty špatné vzpomínky (vždy jsem byla hrozně nervózní, když jsem měla vejít do učebny angličtiny a jít si sednout na své místo). K tomu příliš těžká škola (nebyla jsem ochotná se toho tolik učit), zdravotní problémy atd. Jiné východisko prostě nebylo. I když mi to někdy chybí, hlavně ty lidi.

Ale už vím, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem mohla udělat. V září jsem se začala bavit s několika holkami. Byla jsem nervózní, ale šlo to. Zjistila jsem, že nemá význam být nervózní. A že je to jednoduché. Mám kamarádky, bavím se s nimi. Škola je v pohodě. Jsem šťastná, fakt, že jo. Neměnila bych. Je tu Kate, Péťa, Jana (a dost dalších se kterými se taky v pohodě bavím). Navíc Míša. Kromě toho, že si rozumíme máme obě v minulosti (a vlastně i v současnosti) něco co nás spojuje. Něco dost citlivého. Soukromého.

Jsem hrozně ráda, že jsem se takhle posunula, že upřímně můžu říct, že jsem šťastná. Že mám kolem sebe lidi, kteří mi rozumí. Že po večerech a nocím nebrečím. Teda kromě dneška, protože jsem se u tohohle článku přenesla do minulosti, že ty emoce prostě ven musely. Nechci na to vzpomínat. Ale ani zapomenout. Jsem ráda, že jsem to prožila. Jinak bych nemohla být tak daleko jako jsem teď. Nebyla bych šťastná. Nepoznala bych sama sebe. Neznala bych se, svou hodnotu. Něco by mě mohlo až příliš lehce zlomit. Jenže já se nenechám.

Bolest a to hnusné je tu proto, aby nás to posunulo dál, tam, kam máme dojít, abychom mohli být šťastní. Vzpomínky bolí. A dost. Je to poměrně čerstvé. Ale víte co? Jsem za to vděčná. Ano, byla jsem totálně na dně (i když věřím, že může být hůř). Na tu dobu to bylo to nejhlubší dno, víc bych nezvládla. Asi bych se psychicky složila (a že jsem k tomu chvílemi neměla daleko). Jsem ráda, že jsem na tom dně byla. Abych věděla, co to obnáší, co všechno zvládnu a vydržím. A taky proto, že se ze dna dobře odráží, protože to hlouběji prostě nejde.

Ell