Marie Doležalová, divadlo, autobusem zdarma, angličtina, vzpomínkya vyčerpání

Páni dnes toho bylo. A zase jsem toho spoustu (jako obvykle) nestihla. Měla bych konečně říct: "Dost" a začít alespoň něco dělat včas. I když se ne všechno povedlo, jsem spokojená. A nejen to. Dokonce šťastná. Jak to? Uvědomila jsem si, že se tentokrát vážně polepším (protože už je to fakt nesnesitelné) a hlavně jsem dnešek strávila se super lidmi a vzpomínkami.

Příjemně zasněná

Byť jízdu autobusem bytostně nenávidím, dnes mě to mile překvapilo. A to dokonce ze dvou důvodů. Při nástupu mi řidič řekl, že dnes se jezdí zdarma (cosi mu tam nefungovalo). Tak jsem si spokojeně schovala připravených třináct korun a byla ráda, že jsem si našla místo k sezení. Z úžasného zebřího vaku od Adidasu jsem vytáhla knížku a šlo se na to. Musím upozornit, že ona kniha byla v angličtině. Zkoušela jsem ji číst minimálně pětkrát, ale nikdy jsem se nedostala dál, než na stranu pět. Zhluboka jsem se nadechla a ponořila se do toho. Bylo to více méně v pohodě. Ne, nerozuměla jsem každému slovíčku. Ani náhodou. Ale neudělala jsem stejnou chybu, jako při minulých pokusech. Nepřekládala jsem si je na mobilu (což mě vždy hrozně nebavilo a ve finále odradilo od pokračování). Za půl hodiny jízdy jsem se dostala na stranu patnáct. Kdybych četla v češtině, bylo by jich asi tak dvakrát víc. Nevadí, není to podstatné. Hlavně, že více méně rozumím o co jde. Byť je to obsahově dost slabá literatura, jsem na sebe hrdá.

Nějak nevím, co k této fotce napsat. Domyslete si to sami.

Na Muzeu jsem se nečekaně "srazila" s kamarádkou a zároveň spolužačkou. Měla tam mít sraz až o dvacet minut později. Šly jsme se mrknout na Václavák a bylo to super.

Potom znovu na Muzeum, abychom se s dalšíma vydaly do divadla. Se školou jsme šli Na Fidlovačku. Název si nepamatuju, nicméně v tom hrála Pazderková, Balzerová a Doležová (která mě zaujala nejvíc, přišlo mi, že z ní šla úžasná energie). I když nejsem milovnice divadla (lépe řečeno, přesně naopak) bylo to fajn, bylo to vtipný. Jen moc dlouhý. I s přestávkou skoro dvě a půl hodiny. Nějak mě to vyčerpalo, domů jsem jela totálně unavená, vyšťavená a s bolící hlavou. Což spravila až večerní procházka.

Po těchto eskalátorech jsem chodila každý den.

Tramvají jsem dojela na Karlák. Tam jsem vlezla do metra. Jela jsem stejně, jako loni každý den ze školy. Ano, vzpomínky přišly. Ty skvělé, na úžasné holky, ale i ty špatné. Na nulové sebevědomí, těžkou školu, samotu, opuštěnost, večery a noci plné slz. Jsem ráda, že to mám za sebou, ale taky za to, že jsem to prožila. Posunulo mě to. Vážím si, toho, co mám.

Takto jsem každý den čekávala na metro. Pokaždé na tom stejném místě, ani o metr dál.

Jsem ráda, že mám kolem sebe tolik super lidi. Dávno to nejsou jen spolužačky, ale kamarádky. Jsem tak moc šťastná. Sice jsem měla ještě jiné, košatější plány, místo toho, abych jela hned domů, ale nedá se nic dělat. Kdybych nedělala všechno na poslední chvíli, vůbec to nemusím řešit. Takže tentokrát fakt překonám sama sebe a dokážu to. Překonala jsem horší věci. A sama. Tentokrát to půjde snadno. Protože kolem sebe vidím lidi, o které nechci přijít. Je mi s nimi dobře. Nevěřila jsem, že můžu mít takové ŠTĚSTÍ. Takže ano, jsem ŠŤASTNÁ.